Britská premiérka Theresa May začne ještě tento měsíc nejdůležitější jednání od doby, kdy její země na počátku sedmdesátých let vstoupila do Evropského hospodářského společenství. Tentokrát se ale bude jednat o odchodu z toho, co se nyní nazývá Evropská unie. Stane se tak spuštěním článku 50 Lisabonské smlouvy. Ať už jednání o brexitu dopadnou jakkoliv, osud Velké Británie bude vždy spojen se zbytkem kontinentu. Tato země bude v Evropě hrát i dál významnou roli, ale to samo o sobě nestačí na dosažení dohody, která by byla pro Británii dohodou dobrou. Pravděpodobnost velmi negativního výsledku jednání je poměrně vysoká a i kdyby jej někteří fanatičtí zastánci brexitu možná vítali, May se nesmí jejich tlaku podvolit.
Britská vláda by nyní měla jasně stanovit své cíle, realisticky zhodnotit svou pozici a držet se efektivní strategie. Jasným cílem je dosažení co nejvýhodnější dohody, ale realita je taková, Británie nemá silnou vyjednávací pozici. Bez dohody by vážně utrpěl její mezinárodní obchod a vztahy se zbytkem Evropy by se rozpadly. Druhá strana jednání si toho je vědoma. Pro Británii je obchod s EU mnohem důležitější než pro EU obchod s Británií. Tato země tak má hodně co ztratit.
Bývalý britský premiér John Major popsal nejlepší přístup následovně: „Nejúspěšnějších výsledků je dosaženo, když se jedná v dobré vůli. Je mnohem jednodušší dohodnout se s přítelem než s rozhádaným sousedem.“ Jenže atmosféra je již nyní zjitřená a Charles Grant z Centre for European Reform tvrdí, že Británie své partnery mate a zraňuje.
Britská vláda by neměla plýtvat svou energií na dohadování o penězích či právech občanů EU zůstat v zemi. EU si hodlá říci o 60 miliard eur a pokud vezmeme v úvahu důležitost dobrých vztahů s Unií, jde o malou částku. Velká Británie by měla být ochotná přispívat do rozpočtu EU výměnou za dohodu o volném obchodu a za dohodu o hladkém přechodu na nový režim. Zastánci brexitu sice slibovali, že odchod z EU uvolní 350 milionů liber týdně a tyto peníze půjdou na zdravotní péči. To byly ale od samého počátku jen výmysly.
Zastánci popsané dohody s Unií mohou být v Británii prohlašování za „nepřátele lidu“. Takovou strategii používal Robespierre, Lenin, Hitler i Mao. Jenže v liberální demokracii si žádná většina nemůže přivlastňovat právo říkat „my jsme lid“. Lidem je i 48 % voličů, kteří chtěli v EU zůstat. A nyní není důvod věřit, že tvrdý brexit, který je dnes nejpravděpodobnější, by získal podobnou podporu jako brexit samotný.
Podle některých hlasů by se v případě neúspěšných jednání s EU měla Británie stát zemí podobnou Hong Kongu. Jenže takový posun by byl v přímém rozporu s tím, co zastánci brexitu na počátku tvrdili, i s dosavadními kroky premiérky. Co když ale jednání nebudou úspěšná i přesto, že Britové se budou chovat přátelsky a vstřícně? Bývalý premiér Tony Blair tvrdí, že vláda, která sleduje zájem celé země, by jednala i o možnosti zůstat v reformované EU. A podle mě není nic špatného na tom, že se rozhodnutí odejít z Unie změní ve chvíli, kdy bude zřejmé, co by takový krok skutečně znamenal. Navíc výsledky nějakého referenda nemohou být závazné navždy, protože i voliči mohou měnit své názory.
Přesto je takový scénář nepravděpodobný. Už proto, že po dvou letech tvrdých jednání by zbytek EU asi jen tak nesouhlasil s tím, že se Británie nakonec rozhodla zůstat, protože výsledná dohoda se jí nehodí. Pokud se francouzskou prezidentkou stane Le Penová, může se vše uvedené hodně změnit. Prozatím je ale potřeba počítat s tím, že Británie z EU skutečně odejde. Otázkou je jen způsob odchodu a zde zůstává vše otevřené.